Velká krize 1929, příběh důvěry

Toto shrnutí je zaměřeno na průběh krize v Americe. Shrnul jsem si, jak to začalo, teorii léčby, vládní pomoc a příběh o důvěře. A pár záblesků do budoucnosti.  

(nedal jsem tu grafy protože s obrázky je tu problém, najděte si je v odkazech)
 

Začátek: Začátek začíná tím, že většina bank byla jednotková, což znamená, že neměly více poboček ve více městech nebo dokonce státech. Toto větvení bylo v 18 amerických státech zakázáno někde až do 80. let 20. století. (Omezování svobody opět způsobuje problémy.) Také je nutné vědět, že do roku 1920 žilo více lidí na venkově než ve městech a tak 25% HDP produkovaly farmy. Většina bank tedy sloužila místním komunitám a jejich bohatství bylo svázáno s farmáři. Kvůli zákonům nařizujícím jednotkové bankovnictví byly americké banky vysoce zranitelné vůči velkým ekonomickým šokům, jako sucho atd. Proto se často děly malé paniky, například v roce 1884, 1893 a 1907. První světová válka v Evropě prudce zdražila ceny plodin a hospodářských zvířat, což povzbudilo americké farmáře k rozšíření polí. Farmáři si tedy půjčovali hypotéky nejen na pole, ale hlavně na novou techniku jako traktory a stroje, aby zvětšili efektivitu obdělávání a tím i produkci. Velké zisky z půjček farmářům způsobily i nárůst počtu nových bank. V roce 1900 bylo 12 427 bank, na to v roce 1920 už 30 291. Počet hypoték zemědělcům se během války v Evropě zdvojnásobil, ale tržby měli více než dvojnásobné, takže je dluhy nezatěžovaly.
Po válce klesla cena plodin a díky modernizaci byli farmáři produktivnější, takže trpěli velkými přebytky. Jen v roce 1921 selhalo 500 bank, což je 1,6% bank. Zemědělských produktů bylo přebytek, a tak bylo potřeba, aby lidé, kteří to nedělají nejlépe, začali dělat něco jiného. Oni ale měli ještě nesplacené hypotéky, a tak se snažili udržet se, i když to nemohlo fungovat. Trh je tak správně nechal krachovat, jak farmáře, tak místní banky. Počet krachujících bank stoupal, v roce 1926 jich bylo už 1000 za rok (cca 3,6 %). Z toho 80 % zkrachovalých bank bylo na venkově a pro úplnost selhání bylo stejné jak u pojištěných, tak nepojištěných bank. Hlavní vinou byly státy zakazující mít více poboček, v těchto státech bylo 4/5 zkrachovalých bank!
Pro úplnost, od roku 1926 už počet krachujících bank klesal. Budoucnost byla, ale horší.  V roce 1929 (začátek velké krize) jich bylo 600 za rok. V dalších rocích se přidávaly městské banky kvůli selhání investic na burze. V roce 1930 zkrachovalo 1400 bank, v roce 1931 zkrachovalo 2400, v roce 1932 zkrachovalo 1500, v roce 1933 zkrachovalo 4000, v roce 1934 zkrachovalo 500 a v roce 1935 zkrachovalo 500. (údaje jsou zaokrouhleny).
Jak to že se to tak zhoršilo, když už se to lepšilo? 
Klesající ceny plodin a hospodářských zvířat nepřestaly vybírat svoji daň za špatně zainventované prostředky.  V roce 1932 se Nevadské banky dostaly do problému, protože se ukázalo, že 75% úvěrů jsou kvůli tomu nedostatečné. Na to 31. října 1932 byl vyhlášen v Nevadě bankovní svátek, který byl prodloužen až do 18. prosince.
Vyhlášení svátku v Nevadě vyvolalo strach u lidí, kteří do té doby nepociťovali obavy o své peníze. Přeci jen trh se očišťoval od špatných investic bank, ale svátek uzavřel banky a lidem došlo, že se během toho nemusí dostat ke svým penězům. Bez svátku by důvěra v spravedlnost nebyla narušena.
Nutno dodat, že první vlna strachu nebyla od Američanů, ale z Evropy. Centrální banky hlavně z Belgie a Francie stahovaly zlato ze Spojených států, aby posílily své vlastní rezervy. Vybírání zlata za dolary zahraničními společnostmi vyděsilo americké vkladatele a ti také začali hromadit zlato. Výběry přidaly další problém na již tak napjatý bankovní systém. Na to stát omezil výběry zlata, což vyvolalo obavy jak v Evropě, tak u Američanů, že Fed nemá dostatek zlata, kolik by měl mít.
Přesto situace se po půl roce začala uklidňovat a strach začal mizet. To však opět nešťastně ukončil Herbert Hoover, současný prezident bojující o obhajobu kandidatury. Chtěl ukázat lidem, jak úspěšně dokázal odvrátit krizi a tak řekl, jak blízko byl stát k neschopnosti zaplatit při výměně dolaru za zlato před půl rokem. To místo obdivu vyvolalo strach, že dolar není tak pevný jako kámen, jak se tvrdilo celou dobu.
Během několika dní dolar vůči jiným měnám vázaným na zlato prudce poklesl. V New York Times psali, jak se jeví dolar slabý a choulostivý. Hoover volby prohrál, a jak se blížil inaugurační den Franklina D. Roosevelta, nejistota se zvětšovala, jestli po zvolení nedojde k devalvaci dolaru. Někteří tedy ze strachu ze ztráty dále měnili své dolary za zlato. Do toho v Detroitu se dostala do problému automobilka Ford a na ní navázané banky. Po nátlaku na politiky se vyhlásil dva dny bankovní svátek. To uklidnilo Detroit, ale ve všech okolních státech vznikla panika, že se proto rozhodnou i ostatní státy a tak si lidé v ostatních státech raději šli vybrat své peníze. Do dvou měsíců opustili svoje banky 20 států (z 50).

Útok na dolar začal, z bank bylo vybráno 1,8 miliardy USD v papírové měně, z čehož byla téměř třetina, 563 milionů USD, předložena Fedu k výplatě ve zlatě. Netrvalo dlouho a Federální rezervní banka v New Yorku, kde byla vyložená většina zlata národa, ztratila tolik zlata, že pozastavila výběry zlata za dolar.

Těch 20 států nevyhlásilo svátek kvůli komerčním bankám, ale kvůli tomu, že na ně tlačili guvernéři bank patřících Fedu. Vyhlásili svátek všem bankám, aby lidé nevěděli, které banky jsou špatné (že Fed selhává).
První den prezidenta Franklina D. R. byly všechny banky zavřené.

Paradoxem je, že podle dat Fedu měl Fed jako celek ještě 1 miliardu dolarů ve zlatě nad minimální množství, které měl držet podle zákona. Proč se tak stalo? Bohužel Federální rezervní systém selhal. Systém selhal především tím, že nevyužil své zákonné pravomoci k dočasnému uvolnění vysokých požadavků zlatých rezerv na banky Fedu. Banky Fedu také selhaly tím, že spolu nespolupracovaly. Zejména představitelé chicagského Fedu ostře odmítli pomoci svým protějškům z New Yorku nákupem nebo opětovným diskontováním některých cenných papírů newyorského Fedu. Nejenže nepomohli, v jednu chvíli hrozilo, že zorganizují vlastní běh na obléhanou newyorskou banku. (tržní konkurence)

Krize tedy pro většinu lidí nastala, až když lidé ztratili důvěru kvůli jednání státu, který zavřel banky, aby chránil neúspěšné. Stát zakázal vyplácení zlata a tím započal nedůvěru v zahraničí. Politický boj o moc znejistil důvěru v měnu.

Pokud někdo kritizuje Cardano, že je postavený jen na důvěře, pak tu má důkaz, že i fiat je postavený na důvěře.
Následný vládní boj s krizí a lidmi.
Prezident Franklin D. Roosevelt po své inauguraci vyhlásil národní bankovní svátek a zákaz obchodu se zlatem. Ten trval od 4. března do 9. března, ale poté byl prodloužen až do 13. března. Během svátku byl zákon změněn tak, aby toto vyhlášení svátku bylo legální, protože správně by ho mohli vyhlásit jen kvůli válce. Po změně zákona už kdykoliv. I po ukončení bankovního svátku stále platil zákaz obchodu se zlatem na dobu neurčitou, aby centrální banky z Evropy nemohly měnit dolary za zlato. Den před ukončením Franklin D. Roosevelt přednesl svůj první proslov u krbu, kde „vysvětlil“, co se děje, a že banky budou postupně otevírané, ale jen ty, které jsou prověřené, že jsou zdravé. Většina lidí uvěřila, že otevřené banky jsou zdravé, a tím skončila krize a ekonomika se začala oživovat, i když prověřit desetitisíce malých bank za tak krátkou dobu nebylo možné a ani nikdo to nedělal. Byla to dobrá hra s důvěrou.
Po třech dnech od zrušení svátku byly všechny banky opět otevřené s dokladem o tom, že jsou zdravé.
To ale není všechno. Ještě před otevřením bank se staly fronty před bankami Fedu. Lidé chtěli vyměnit zlato za dolary (vrátit zlato). Teď si asi říkáte, proč? To už se najednou lidé nebáli znehodnocení dolaru? Dít banky byly stále uzavřené, což jim dávalo důvod věřit dolaru, když předtím systematicky a racionálně šli chránit své úspory do zlata a stříbra. Důvod byl ten, že ještě 8. března oznámili, že banky Fedu sestavily seznamy těch "nevlasteneckých" osob, které během předchozích měsíců stáhly ze systému zlato snažící se destabilizovat systém a že tento seznam dají tisku k zveřejnění, pokud by zlato nepřinesli zpět najednou. Minimálně jedna banka Fedu (filadelfská) také prohlásila, že odmítne dodávat měnu členským bankám, které jí nepomohly identifikovat takové nepatriotické občany. I tento tah byl úspěšný. Lidé ve frontách nosili zlato do banky ze strachu, že budou okolím zesměšňováni, obviňováni nebo napadáni nejchudšími za to, že se chtěli chránit před státem. První den bylo "navráceno" 200 milionů dolarů v zlatě.
Až 5. dubna přišel známý zákon 6102 (útok na držitele zlata), který držení zlata zakazoval a učinil nelegálním. Výjimku měly mince o hodnotě 100 dolarů, sběratelské mince a zlaté pruty. Ta byla zrušena zákonem 6260, který vyžadoval odevzdání zlatých mincí a prutů a na konci roku, tři dny po Vánocích, si na konec stát řekl i o sběratelské zlaté mince, které se dávaly dětem do punčoch.

Neboli, když vás je hodně, tak vás nejdříve musí očernit z čehokoliv, co bude vadit většině, třeba z nevlasteneckých nebo neekologických činů, nebo jen to, že kvůli vám jsou chudí. Potom se skupina zmenší o ty nejvíce ustrašené a ty, kteří mají rodiny, pak teprve přijde násilný útok pomocí zákona, který bude postupný, aby vás opět nebylo hodně, a policie a armáda si s vámi poradila. (Stejně tak může být i s kryptopenězi.)

"Zavírali židy, nezajímalo mě to. Pověsili Horákovou, nezajímalo mě to. Nutili bohaté platit vysoké daně, nezajímalo mě to. Nutili mě makat bez odměny, ale už nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Zůstali už jen ti, které nezajímají ostatní. Hold, měl jsem bojovat a hájit svobodu každého, i když omezovali svobodu, kterou já nevyužíval. Měl jsem se zapojit do vytváření společenských pravidel, i když se to netvořilo podle mých představ."

V dalším roce (1934) se zvýšila vládní cena zlata na 35 dolarů za unci, z 20,67 dolarů. Z druhého pohledu lidé ztratili 41% hodnoty svých úspor, což umožnilo bankám Fedu zvýšit množství peněz v oběhu (M2) prostřednictvím devalvace dolaru. To následně pomohlo rozjet ekonomiku, a jak jinak, když lidem sebereš důchod, na který si našetřili, budou muset začít znova usilovně dělat, aby se opět zajistili. Níže ukazuji, že nárůst zlata a M2 pokračoval i v dalších letech, a to dokonce mnohem více než v roce 1933-1934. Kde se tedy další zlato vzalo, když byli obyvatelé Ameriky už okradeni?

Zvýšená cena zlata podpořila jeho těžbu, a díky tomu každý rok přibylo o 1 miliardu dolarů víc ve zlatě. Největším faktorem však byl zahraniční kapitál. Předtím mizelo zlato z Ameriky do Evropy kvůli nedůvěře v dolar, ale teď se situace v Evropě pomalu zhoršovala. Evropa se začínala radikalizovat, investoři měli strach ze zbrojení v Německu a z válečných výprav Italů. (Pro připomenutí: v roce 1933 se Hitler stal kancléřem a v roce 1934 vůdcem (vládcem)). Od té doby proudil do USA stálý přísun nového kapitálu z Evropy. První vlna byla 16. března 1935, kdy bylo oznámeno, že Německo plánuje znovu se vyzbrojit. Francouzi se báli jak Německa, tak vlastní vlády, že také znehodnotí měnu. Dalšími vlnami byly Mnichovská krize v roce 1938 a okupace Prahy v roce 1939.

Toto velké množství kapitálu v penězích i ve zlatě pomohlo ukončit krizi. Bohužel si vláda připsala odměnu za svůj program New Deal, ačkoli se o to nezapříčinila, spíše naopak - ze začátku investory odrazovala manipulace s dolarem a cílená manipulace trhu.

Pokud se potřebujete dostat z krize, staňte se svobodnější a bezpečnější zemí než okolní. Ale zdaňování k tomu nevede. Nic, co udělala vláda, nepřispělo k přílivu a návratu zlata a peněz!
Vládní plán New Deal.
Níže jsem vypsal změnu nezaměstnanosti, ta za pozorované období neklesla pod 15 % a před krizí byla pouze 5 %. Přesto platy a výdaje rostly, průměrně zaokrouhleno o 60 % za 5 let. Jak je to možné, proč tomu tak bylo? Také níže je vysvětleno, že léčbou je deflace a pokud je obyvatelstvo příliš zadlužené, je potřeba udržet ho na stejné úrovni. Růst platů a nákladů by situaci zhoršoval a zpomalil uzdravení. Snažili se udržet situaci stabilní, ale místo toho vytvořili tak velký nárůst, že ho chtěli v roce 1938 brzdit, což nakonec nemuseli, protože přišla nová menší krize.
Z tržních pravidel víme, že mzdy nezačnou růst, pokud je velká nezaměstnanost, takže příčinou je New Deal a jeho zásahy a deformace trhu. To byly nové regulace, které dávaly větší práva zaměstnancům na úkor zaměstnavatelů. Mezi ně patřilo posílení a zavedení povinných nominálních mzdových sazeb, stanovení pracovní doby, minimální mzdy, odměna za práci přesčas, podpora pro vznik odborových svazů a posílení vyjednávací moci. Lidé samozřejmě, stejně jako dnes, si mysleli, že čím více silou poženou zaměstnavatele, tím se budou mít lépe. A tak oživení ekonomiky a dostání se z krize trvalo roky. Samozřejmě stát byl využit i zaměstnavateli, ti nebojovali o zastavení těch změn, ale nechali pozastavit zákon (antimonopolní) k regulaci cen a produkce produktů tak, aby se z dříve konkurenčních (i když nedokonale) průmyslových odvětví stalo kartelové plné dohod. Takže při růstu výplat rostly i ceny zboží a produktů. A tak si lidé pomocí státu udržovali ekonomickou depresi. HDP rostlo, situace lidí se ale nezlepšovala, reálně lidé nebohatli. (podobná situace jako 2009-2019)

Je nutné dodat, že posílení pravomocí zaměstnanců a hlavně odborů způsobilo zvýšení počtu stávek ve firmách v letech 1935 až 1939 na dvojnásobek, což vytvořilo novou malou krizi v roce 1938, kdy opět HDP kleslo a to i přesto, že do Ameriky proudily investice z Evropy kvůli Hitlerovi. (níže ukázáno) Je to malý důkaz toho, že práva by měla být rozděleny podle vlastnického práva, ne podle toho, jak chtějí vládci.

Někteří tohoto neúspěchu připisovali keynesiánské teorii. Kde Keynesiánci tvrdí, že krize je jen nedostatečným utrácením, co lze vyřešit třeba zvýšením mzdy zaměstnanců. Co rozhodně nemyslel ani sám Keynes. Sám Keynes napsal otevřený dopis Franklinu D. Rooseveltovi v novinách New York Times, že to dělají špatně. Keyneši chtějí zvyšovat zásobu peněz, ty rozdané přes státní výdaje firmám a firmy s většími zisky dobrovolně zvýší platy zaměstnanců. Jediná tedy platná kritika od rakouských ekonomů může být, že takto rozdělené peníze nejméně okrádají firmy se státními zakázkami a nejvíce lidi, kteří šetří na svůj barák či důchod, takzvaný Cantillonův efekt. Že společnost se může díky tomu ještě jednodušeji a rychleji rozdělit na bohaté a chudé a může vzniknout sociální nepokoje. Plus, že jsou špatní ekonomové, protože nedohlížejí na dlouhodobé efekty, které se mohou naplno objevit až v další generaci. Takže degradují společnost jako celek. Pokud budou firmy zachráněny při každé krizi, hlavně ty velké, lidé na to začnou spoléhat a nebudou tak opatrní a zodpovědní. Že časem se to může zvrátit na tolik, že chudí budou točit ekonomiku a každý, kdo má trochu peněz, bude jen vydělávat na přísunu nových peněz. Neboli že rychlost oběhu peněz bude klesat. To bohatým lidem došlo po krizi v roce 2008, kdy v mnoha zemích od té doby klesá rychlost oběhu peněz. Proto také státy nemohou udržet inflaci na 2,5 %, jak by chtěli keynesiánští ekonomové. Co platilo až do další krize v roce 2020.
Boj s krizí v číslech a teorií.
New Deal: (plán vlády na zotavení) Zaveden v roce 1933, zrušen v roce 1942 kvůli vstupu do války. V prvních 100 dnech bylo zavedeno 15 nových zákonů a regulací. Během fungování tohoto programu se nezaměstnanost měnila následovně: (Údaje jsou přibližné a zaokrouhlené.)
1929=5%, 1930=8%, 1931=15%, 1932=24%, 1933=25%, 1934=22%, 1935=20%, 1936=16%, 1937=15%, 1938=19%, 1939=17%, 1940=15%.
Zlepšení je vidět, ale není stabilní a ani po 7 letech nedokázalo snížit nezaměstnanost na normální úrovně před krizí. Jako úspěch se to brát nedá.
Během fungování New Dealu se měnilo HDP následovně. (Údaje jsou přibližné a zaokrouhlené.)
1929=1100 billions dolarů, 1930=1000, 1931=950, 1932=830, 1933=820, 1934=900, 1935=980, 1936=1100, 1937=1180, 1938=1130, 1939=1200, 1940=1320.
Ale i zde je třeba se statistikami zacházet opatrně. Zdravé ekonomiky rostou a pouhý návrat na její počáteční úroveň nebo trochu nad ni po deseti letech není sám o sobě žádný velký úspěch. Lepším měřítkem rychlosti zotavení je čas potřebný k tomu, aby se výstup vrátil na předkrizovou trendovou linii, a v tomto případě k tomu došlo až v roce 1942, poté, co byl New Deal kvůli mobilizaci zrušen.

Dalším indikátorem k posouzení toho, zda New Deal přispěl ke zlepšení, je průmyslová produkce. Pokud srovnáme USA s ostatními zeměmi. Byla to globální krize, pak tedy všechny země začínají v roce 1929 na 100%. Tak můžeme vidět, že v roce 1937 byly USA na přibližně 90%, zatímco Francie = 75%, Německo = 120%, Británie = 125%, Japonsko = 170%. Ani zde není úspěch patrný.

Těch pár čísel nestačí, abychom mohli říci, zda státní zásahy byly účinné a pomohly, nebo opačně. Pojďme si přiblížit situaci blíže, ale nejdříve vyvraťme mýty o fiskálním stimulu. Hodně ekonomů hájících keynesanství argumentuje, že bez fiskálního stimulu (lidově tisk peněz) by krize trvala déle.
 

Výše jsem vypsal pokles HDP. Ten je možný buď poklesem množství zboží a služeb, nebo poklesem ceny, aby umožnil komukoliv koupit více zboží a služeb, nebo kombinací obou věcí. Z toho vyplývá, že čím více ceny klesají, tím méně klesá prodej zboží a služeb. Protože pokles ceny brání hromadění zásob a také snižuje vstupní náklady na výrobu, může tak dojít k oživení výroby. Je proto možné, že kdyby bylo možné ceny všeho druhu dále snižovat, deprese by skončila dříve. To funguje dobře, ale jen do té doby, dokud na trhu nejsou dlužníci a věřitelé. Ti, kteří dluží peníze, stále stejně dluží, ale k splacení toho stejného budou potřebovat více práce, zboží a služeb. Důsledkem je, že čím větší je zadlužení společnosti (na trhu), tím méně výhodná se stane deflace jako řešení krize. Zadlužení nemohou splácet, protože splátky narostly na hodnotu a v důsledku toho věřitelé ztratí prostředky a nejsou ochotni a motivovaní dále investovat nebo utrácet.

V roce 1929 bylo za dlužení velké, a tak deflace nebyla žádoucí lék na krizi. Pokud ale budeme bránit snižování cen, situace se nebude zlepšovat (co se stalo, jak později uvidíme). Spolehlivý způsob boje s krizí je oživení výdajů, aby se ceny vrátily na úroveň před krizí. To jde dvěma způsoby: 1) expansivní měnová politika (zvětšování množství peněz v oběhu - M2) a 2) expansivní fiskální politika (velké výdaje státu). Je ale důležité podotknout, že výdaje musí být větší než zvyšující se zdanění, protože každá daň má opačný efekt, a to snižování výdajů veřejnosti (těch, kterým se snažíme pomoci, trh).
 

Keynesovci a i ostatní předpokládají, že právě ta expansivní politika (jak první tak druhá) pomohla ukončit tuto velkou krizi. Vláda tak učinila, ale centrální banka nic takového nedělala.
Jaký tedy byl vládní rozpočet? (Údaje jsou přibližné a zaokrouhlené.)
1929= +0,8 billionů dolarů, 1930=+0,8, 1931= -0,5, 1932= -3, 1933= -2,8, 1934= -3,8, 1935= -3, 1936= -4,5, 1937= -3, 1938= -1, 1939= -4.
Největší deficit vlády údajně činil skoro 10% HDP (vůči HDP, které bylo v roce 1929). Ekvivalentem dnes (2020) by byl státní deficit ČR -563 mld. (ten ale byl v roce 2020 ve skutečnosti poloviční, jen -5 % HDP cca). Zároveň prezident Franklin D. Roosevelt sliboval, že sníží vládní výdaje o 0,5 odstraněním vládních agentur a snížením vládních platů, důchodů a výhod pro veterány. Což, jak teď víme, nesplnil, ale pomohlo mu to udržet důvěru a popularitu. Musel to slibovat i před volbami v roce 1936, kdy si 60 % obyvatel myslelo, že vládní pomoc je příliš velká. (I zde systém je založený na důvěře a víře, jako u Kryptopeněz. Nemohl pomoci více kvůli nesouhlasu většiny.) Někteří Keynesovští ekonomové proto tvrdí, že pomoc byla skromná.
Množství peněz v oběhu M2.
Co se dělo se zásobou dolarů v oběhu M2 a se zásobou zlata v centrální bance FEDu?
M2: biliony dolarů.
1929=55.119, 1930=54.320,1931= 53.464, 1932=47.128, 1933=44.994, 1934=41.701, 1935=46.943, 1936=51.441, 1937=56.137, 1938=55.656, 1939=58.102, 1940=63.593, 1941=70.353, 1942=76.758,
Zásoba zlata: V bilionech dolarů a cena zlata není sezoně upravena.
1929=2.66, 1930=2.96, 1931=3.06, 1932=2.98, 1933=3.26, 1934=3.56, 1935=5.40, 1936=7.67, 1937=8.86, 1938=9.13, 1939=11.95, 1940=15.56, 1941=19.91, 1942=20.53
Zásobu peněz M1 centrální banky FED snižovali až do roku 1934 a poté drželi množství peněz v oběhu v souladu se zvětšujícím se množstvím zlata. Jinými slovy, FED nedělal expansivní politiku a reagoval jen na příliv zlata. Dokonce mezi lety 1929 a 1934 snížil množství peněz v oběhu, což vytvářelo deflaci, ale to jen zhoršilo situaci kvůli zadlužení bank.
Osobní závěr:
Čistá léčba podle keynesiánů by byla mnohem lepší než to, co vláda předvedla. Dost možná by však nemohla být provedena tak čistě podle teorie, protože její provedení vyžaduje, aby někteří lidé měli moc nad penězi, a ta byla vždy zneužita. Zároveň vyžaduje důvěru lidí ve vládce, kteří díky tomuto systému nejsou motivováni být zodpovědní, a tak v očích lidí ztrácí důvěru.

Čistá léčka podle rakouských ekonomů spočívá v tom, že nedělat nic a neomezovat trh (jako na začátku, kdy byly omezovány banky). Tato léčba by dost možná neotřásla důvěrou v měnu, tak jako udělala vláda, a nevznikla by krize takových rozměrů. Zároveň to však vyžaduje dostatečné vzdělání všech lidí, aby věděli, proč je dobré nechat zkrachovat banky, a to i když patří Federálnímu rezervnímu systému (Fed), a že není dobré bránit se emocím, když vysoce postavení politici a investoři panikaří, protože to pak vyvolá obavy i u ostatních, že jde o něco důležitějšího, než skutečně jde. Ani tato léčba by možná neprošla nejen kvůli ekonomické nevzdělanosti obyvatel, ale také kvůli velkému zadlužení, které přirozeně vyvolalo dostatečný silný tlak k zásahu do pravidel. Potom je otázka, zda by byla solidarita dostatečná, aby lidé dobrovolně odpustili dluhy nebo pomohli překlenout tuto dobu? Z této krize jsou záznamy, že bylo běžné nechávat za dveřmi zbytky jídla pro chudé, nebo po zaklepání a požádání o zbytky bylo většinou něco dáno. Proto se domnívám, že by byla dostatečná.
Tato pravá solidarita, na rozdíl od státní pomoci a pomoci z EU, není to, čemu se dnes říká solidarita. Pravá  solidarita má dobrý vliv na fungování společnosti. Skutečnost, že musí člověk o pomoc žádat a prosit, ho staví do trapné situace, ze které by se nejraději nevracel. To je nejlepší vnitřní motivace pro zlepšení a dostání se z této situace. Tuto motivaci nelze dát ani nahradit!

Pokud by byl Bitcoin monetárním systémem, kde mají těžaři motivaci udržovat síť Bitcoinu s omezeným množstvím satů funkční, byl by neudržitelný. Při další krizi by tlak na těžaře k učinění změny byl tak velký, že by byla provedena. A pokud by problém byl jen lokální, dopadlo by to stejně jako se zlatem. Pro každého, kdo má Bitcoin, by mělo být důležité také se podílet na oddlužení společnosti, aby se krize mohly řešit tržními principy bez nutnosti velké solidarity, kdy bohatí budou darovat velkou část svých prostředků.

Pokud by bylo Cardano monetárním systémem, kde každý uživatel mincí (zákazník) může být i správcem (producentem), nevznikají ani při velkých společenských problémech tak silné jednostranné motivace k útoku na správce a narušení fungování peněz. To nezvyšuje nejistotu a strach v dobách plných problémů.
Při lokálních problémech by také dopadl jako zlato.

Také je vidět, že peněžní systém je závislý a vždy také bude na víře a důvěře v systém. Proto je úsměvné, když lidé vytýkají kryptopěnezum, že nemají vnitřní hodnotu, že jsou postaveny na víře. Ano, jsou postaveny na důvěře stejně jako státní peníze, zlato, akcie a dluhopisy.
zdroje:
https://www.alt-m.org/2020/06/12/the-new-deal-and-recovery-a-new-alt-m-series/

https://fred.stlouisfed.org/series/M1475AUSM027SNBR#0

https://fred.stlouisfed.org/series/M14062USM027NNBR

https://www.nber.org/system/files/working_papers/w16477/w16477.pdf

https://www.alt-m.org/2020/07/18/the-new-deal-and-recovery-part-5-the-banking-crisis/

https://www.capitalismmagazine.com/2020/09/the-new-deal-and-recovery-part-3-the-fiscal-stimulus-myth/